#PetraToth15

Šperky vyrábím odmalička, přibližně od šesti let. V každém rozhovoru se mě ptají, jak je možné, že se tak malé dítě rozhodne, co se stane jeho osudem. Z mého pohledu na tom ale není nic nezvyklého. Byla jsem obyčejné dítě z petržalského paneláku, na kterém si otec pořád vybíjel vztek a dokázal na mě křičet celé hodiny. Máma nikdy nezasáhla. Totéž se opakovalo i v jejich vztahu. Bylo to normální. Ani tím jsem vlastně nijak nevynikala. Když jste šli po schodech paneláku, skoro z každého bytu se ozývaly hádky a rvačky. Chodila jsem jen po schodech, bála jsem se s někým svézt výtahem. Od dětství až dodnes mám strach z lidí. Našla jsem si kamarádky z vedlejšího paneláku, ale nejraději se bavily tím, že zapalovaly sklepy. Nesouhlasila jsem s tím a věděla jsem, že se to nedělá, že to není správné. Raději jsem seděla doma a nořila se do perliček, korálků a drátků. Obklopená svým nepořádkem, svým světem, zahrabaná v něm jako křeček. Doma ale vždycky hrozil pravidelný křik o tom, jaká jsem nepořádnice, proč nosím špatné známky a proč všechno, čeho se dotknu, pokazím. „Cvičená opice by to zvládla líp než ty!“ slýchala jsem nejčastěji. A tam se to zrodilo. Zrodilo se to nejhrbolatější a nejošklivější zrnko písku uvnitř perlorodky, uzavřené v mém vlastním světě a chráněné velmi silnou vrstvou lastury. Jak šel čas a v životě se střídalo jedno drama za druhým, tvořila jsem čím dál víc. Na malém zrnku se začala usazovat tenká vrstva perleti. Moje tvorba se zlepšovala a učila jsem se stále nové postupy a techniky. Až do chvíle, kdy mi bylo dvacet, byla jsem v prvním ročníku vysoké školy a můj otec navždy odešel z tohoto světa. Hned jsem odešla ze školy a začala přemýšlet, co se mnou bude. Celé léto jsem přemýšlela o tom, co chci a co miluji. V září po jednadvacátých narozeninách padlo definitivní rozhodnutí. Odstěhuji se z Bratislavy, budu tvořit na venkově a udělám všechno pro to, abych dokázala něco, o čem mi do té doby všichni říkali, že je naprosto nemožné. Uživit se na Slovensku tvorbou šperků.

Bez školy, bez vyšlapané cesty, bez známostí a bez spojení se slovenskou smetánkou. Budu žít v prostředí vytouženého klidu, lásky a harmonie. Tvořila jsem 150 kilometrů od centra dění. Krůček po krůčku jsem si budovala svůj sen, jenže těch kroků jsem musela udělat milion. Potkala jsem lidi, kteří mi na cestě pomohli, někteří jen tak a jiní se záměrem. Potkala jsem lidi, kteří si po mně chtěli vyšlapat vlastní cestu, lidi, kteří mě okradli, ano, i celebrity, a lidi, kteří při mně tiše stáli a vždy mi věřili. Bez svého až fanatického odhodlání bych se ale nikdy nedostala až sem.

Moje patnáctiletá cesta přinesla oběti i konec vztahů, které mi několikrát zlomily srdce. Ty střepy se mi znovu slepovaly velmi těžko. Přinesla neustálý strach a obavy, které střídala naprostá radost a euforie z malých i velkých úspěchů. Každá chyba a selhání mě posunuly kupředu raketovou rychlostí. Dokázala jsem celé hodiny rozebírat, proč něco nejde tak, jak si představuji. Z každého selhání jsem vyšla silnější a odhodlanější. S každým úspěchem přišel pocit obrovské odpovědnosti místo očekávané radosti. Když totiž dosáhnete jakéhokoli úspěchu, před očima se vám promítne cesta, kterou jste museli ujít. Zmocní se vás pocit odpovědnosti vůči sobě samé a respekt k novým cestám, které se před vámi otevřely.

Během těch patnácti let jsem přivedla na svět dvě nádherné dcery. Narodily se do světa, který jsem si sama vytvořila. Inspirují mě a mnohdy mě v rozvoji potřebně přibrzdí. Potkala jsem vás, své zákaznice, a mnohé z vás dodnes máte ty patnáct let staré kousky. Kráčely jsme spolu a prožívaly trápení i radosti, které život přináší. Když se mě někdo zeptá, co je mým největším úspěchem, odpověď je vždy jednoznačná. Vy, které jste se za ta léta prostřednictvím mé tvorby přidaly ke mně.

Letos moje značka slaví patnáct let a dovolila jsem si vytvořit něco jen pro sebe. Něco na oslavu té nejdobrodružnější cesty, na kterou jsem se před patnácti lety naivně vydala. Něco, co mi bude navždy připomínat, že odhodlaný a pracovitý člověk dokáže vybudovat velké věci. Věci, kterým nikdo kromě něj samotného nevěřil. Něco, co pomáhá, formuje lidi a následně i celou společnost. Kdybych dnes měla skončit, vím, že jsem udělala své maximum. Vím, že po mně zůstanou šťastné ženy, že jsem pomohla zviditelnit regiony, vyslechla mnoho příběhů a udělala vše pro to, abych pomohla odhodlaným lidem, kteří stejně jako já milují naše kořeny.

Za těch patnáct let jsem pochopila, že každý z nás je to zrnko písku a je jen na nás, kolik vrstev perleti na sebe necháme usadit, abychom ze svého života vytvořili tu nejkrásnější a nejzajímavější perlu. Na perlách je zajímavé, že vrstvy perleti mohou přibývat téměř donekonečna. Trvá roky, než perla vznikne, a nic to nemůže urychlit. Když si myslíte, že je hotová, nejspíš je teprve v půli cesty a ještě se může několikanásobně zvětšit.